Zvěku byl posi(y)panej chilli... Ačkoliv konzulem byl zvolený Taho, první večer tu ještě nějak nemohl být... a intriky mohly začít... Na oslabenou Perskou říši se vrhli Egyptští stavitelé pyramid se svým vládcem Pepem, Skytští nájezdníci v čele s králem... s prvním králem... Matpukem no a "spřátelené" grecké jednotky pod velením znovunavrátivšíhose tancujícího medvěda se svým týmem... Perská říše v čele s novým králem Bridkem (vůbec se neznáme) a nemnoha hráči se bránila jak to šlo, ale Egypťani byli asi všude... Provincie po provincii postupně padaly do poručí jiných říší, ačkoliv jedinou nevydali bez boje a zvláště Skytové, kteří se spíše přiživovali (když to tak napíšu), měli najednou obrovské problémy. Nedisciplína jim zabránila bránit provincie a vybírat města.. Kdyby Persie nebyla pod útokem Egypta, Skytové by pravděpodobně neměli šanci...


Ale to nebylo vše, co se hned po začátku stalo... Stalo se i něco, s čím asi nikdo kromě Bohů nepočítal... Římská říše, odkaz stability a míru, byla zákeřně a bez upozornění napadnuta Greckou říší. TancujícíMedved zaútočil ve chvíli, kdy jsme s nimi dohodnuli mír... Byla svolána porada vrchního velení a bylo rozhodnuto smlouvu, která pro nás již neměla význam, vypovědět... Naši bojovníci se připravili, to samé udělali ale i Grečtí. Město řím a celá Itálie ale po jejich útoku byla odříznuta a zůstal zde jediný bojovník Clup. Byli jsme bez spojenců, na které sme spoléhali... kromě keltů a persie jsme neměli uzavřenou mírovou smlouvu a tedy žádnou záruku naší nedotknutelnosti... Požádali jsme v nadcházející válce o pomoc Germány... Germáni nám nevyhověli a taktéž nám vyhlásli válku útokem na raetei. Sice jsme to nečekali ale naše legie se rychle přeskupily proti nové hrozbě a zahnali Germány nazpět za hranice - a tam se nezastavili... ale nakonec se s vidinou bojů proti Grecké hrozbě stáhli nazpět. Požádali jsme o pomoc Kelty... Ti nám slíbili pomoc a vyhlásili válku Grekům... a sejmuli nám Galii alpinu... Keltové ale už byli ve válce proti Kartaginským bojovníkům, kteří ale neměli dost sil na jejich odražení a pouze se bránili... Naše vyčerpané jednotky požádali ještě o pomoc Skyty, kteří nám vyhověli a vyhlásili válku...


Potom přišel večer. Za úsvitu měsíce začala naše válka a my ucítili sílu odpočatých Greků s proti nám obrovskými zásobami. Dokonce zaútočili na naši domovskou provincii Noricum, ale hrdinný zásah jednoho jejího obránce (mě :-D) zabránil neštěstí... Grekové zaútočili i na Itálii, kde všechny naše síly kapitulovali... Ale válka byla v patu... Grekové nemohli zaútočit na silně chráněné noricum, ze kterého by stejně nic neměli, protože naše mince byli jinde a nemohli postupovat ani na severu, kde je v patu drželi připravení Keltové... a tak vymysleli lest... naši diplomaté se dohodnuli na neútočení v rámci jistých novokřesťanských svátků... (tyto svátky už v římské říši upadají, v módě je EMO style...)... a v časných ranních hodinách, kdy naše hlídky odešly už spát zmožený vínem a zpěvem, zaútočili... Vkradli se do korunního sálu, a spícímu vládci Tahovi vpravili do úst silný jed - VODU... Pod hrozbou dalšího mučení a poskytnutí protilátky (2 gramy) jim vydal přístup k pokladnici, kde se mohli potápět jak strejda Skrblík... ale ne nadlouho... Ve chvíli, kdy totiž Perská říše skončila a poslední zbytky našich kdysi mocných legií ve zmatku prchaly na poslední ostrov, Keltští bojovníci navrátivší se ze zničeného Kartága zaútočili na Greckou říši. Egypt, který si nakonec porobil celou Persii na Greky také zaútočil. Germánská vojska napadla s Egyptskými vojáky Skytskou říši, která padla...



Zbyli zde již jen tři říše, která se poprali o vízězství. Germáni se v nadcházející válce spojili s Kelty proti Egyptu... Ale to nikdo nemohl tušit, co se ještě bude dít... Zničené Kartágo totiž neřeklo své poslední slovo a jejich vojáci se plavili přes celý svět, aby se nakonec vylodili až u Germánů, kterým vyrabovali hlavní město... Ve chvíli, kdy do začátku války zbývalo několik málo dní to byla těžká rána, ze které se Germáni už nevzpamatovali...



Potom vypukla válka. Egypt bojoval na několika frontách, ale bohové asi musejí být šílení, protože Keltové proti jejich bojovníkům nic nezmohli. Tou dobou ti, kteří přežili na ostrovech snili o obnově Římské říše.... a jejich sen se stal skutečností. Na ostrově jsme ze všech peněz, které jsme měli vybudovali malou flotilu lodí a zaútočili z moře. První útok se nepovedl, ale napodruhé už se to povedlo a generál Clup, který tuto strategii vytvořil, slavil triumf. Dobyli jsme Noricum a Kelti, kteří v té době již neměli dost peněz na boje s Egyptem už neměli vůli na nás útočit. Nakonec jsme dobyli ještě sousední provincii - víc jsme toho nestihli, protože spřátelená Egyptská vojska zabrala vše okolo nás...


Tak tedy skončil věk národ sám za sebe zaslouženým vítězstvím Egypťanů... :-)

Válečný denník:

Byl jsem zvolen do čela Římanů. Zatím jsem poměrně nezkušený, ale mám plnou podporu všech generálů, kterých je opravdu hodně a jsou si svými kroky jisti. Takže doufám, že je nezklamu. Naše říše se velmi rychle rozrostla, ale otázkou stále bylo, komu svěříme náš osud, kdo bude naším spojencem... Spolehliví Kelti nebo skok do vody Kartágo??? Nakonec jsme se rozhodli pro spojenectví s Kelty... Ukázalo se, že to byla nejlepší možná volba, protože v Kartágu krátce po startu vypukla revoluce a změnili vládu. Nezajistili si spojenectví s Egyptem a napadli Kelty. Takže téměř hned po začátku věku jsme byli ve válečném stavu s Kartágem, později nám vyhlásili war i Egypt, který nakonec přijali spojenectví kartága. Do afriky byli vysláni tři generálové pod vedením LOTRa a zároveň jsme posílali velké obnosy keltům. Kartáginští vojáci v chaosu prchali před spojenými armádami Keltů a Římských legií. Postup se nakrátko zastavil, když na pomoc přispěchali faraónovi vojáci, ale proti našim zkušeným legiím se dlouho neubránili a nakonec kapitulovali. Na východě se postupně neshodli národy a persie s greckem vyhlásili válku spojenectví germánů a skytů. Perské armády brzy obsadili skytské provincie a grekové po těžkých ztrátách taktéž dobyli požadované cíle.
Římská říše zažívala rozkvět a o těchto událostech jsme měli jen kusé informace. Sledovali jsme válku a přemýšleli jsme, kdy bude nejvhodnější vyhlásit zbylím národům válku, která rozhodne o budoucích vládcích známého světa... Naši generálové i prostí bojovníci se chtěli předvést v boji, města překypovala obyvateli, kteří odváděli do naší pokladnice obrovské daně. Dostatek mincí byla naše výhoda. Grecká města byla téměř vylidněna, provincie po bojích byly opuštěné, zdánlivě zbývalo již jen to si je zabrat. Keltší bojovníci v africe byli připraveni zaútočit. Jednoho večera mi přišel od Keltského náčelníka dopis který vyzíval k mobilizaci našich legií a přípravě na válku. Okamžitě se tedy naše legie přesunuli do pohraničních provincií a opět zdě stanuli zkušení hráči jimž měli pomáhat nově vycvičení hráči toužící po slávě. Našim technikům po dlouhém a velmi nákladném výzkumu povedlo objevit věc, která se stala základem naší strategie - povedlo se nám vyzkoumat pohraniční věže, díky které jsme každou provincii mohli bránit obrovskou silou. Celé vedení se shodlo v tom, že ani Grecká, dokonce ani Perská armáda nejsou organizačně tak schopní, aby dokázali prorazit tak silně bráněné provincie a pevně obrněná města. A potom tedy válka vypukla. Generál Spidek a Switch zaútočili na srdce bývalé Germánské říše Iazigeu, kde se Grečtí vojáci marně snažili o její obranu. Legie byli nemilosrdné a odpor nebyl připuštěn. Z naší Panonie zaútočili kombinované síly zkušených hráčů pod vedením Pretoriana. Odpor zde byl o poznání tužší, ale ani tam se nikdo nemohl měřit se skvěle organizovanou a připravenou Legií. A potom přišlo překvapení, které jsme připravovali - po našich provinciích vyrostly obrané konstrukce obrovské síly, na které si žádný Grek netroufl.
Kelti na jihu to měli mnohem těžší - hordy Peršanů zaútočili a nenechali jedinou provincii zadarmo. Po několika dnech padla dokonce i Perská hlavní provincie, ale ani tento úspěch Peršany nezlomil a podnikli protiútok. Keltské provincie na jihu padaly jedna za druhou. Vyslali jsme tam legie, ale to už bylo pozdě... a navíc Grekům se povedla téměř nemožná věc... Povedlo se jim vymyslet novou organizaci armády a najednou jsme stáli před největšími armádami, které jsem kdy viděl. Povolali veškeré zálohy a silně bráněná Dalmatie, brána ke Greckému hlavnímu městu, po mnoha bojích padla. To už se ale ze zálohy připravovali nové a nové legie, které byli připraveny zaútočit. Ale bohužel veskrze noví velitelé ještě neměli dostatek zkušeností a ikdyž se jim na nějaký čas povedlo dobýt Dalmatii a jiné provincie nazpět a ikdyž zde postavili znovu silné obranné konstrukce, Grečtí vojáci znovu podnikli protiútok a dokonce padla i naše jistota - Panonie. Situace byla kritická, generálové se ptali, za co Grekové i Persie najímají své armády. Nikdo nevěděl... S vypětím všech sil jsme dobyli Panonii nazpět, ale Grekové zaútočili najednou na severu a padla Keltská Germánie Magna, Galie Belgika a nakonec i Raetea. Noricum bylo v kleštích, vydal jsem rozkaz na jeho maximální obrnění a všechny naše zálohy bránili noricum. Ostatní bojeschopní hráči se přesunuli do poslední provincie, která vzdorovala bez újmy útokům a tou byla první dobytá provincie Iazigea. Odtud jsme podnikli poslední zoufalí výpad, kterým jsme se dostali až do Skytských provincií, bohužel válka již byla prohraná. Kelti přišli o celou afriku a perští bojovníci se vrhli na naše bojem znavené vojáky. Spojeným armádám Greků a Persie jsme se již neubránili a nakonec Noricum padlo definitivně. Vojáci se ale vzdát nechtěli a bojovali jsme do poslední mince, ale bohužel již předem prohraný boj. Jedno po druhém padala i města a už nebylo za co najímat armády. Poslední zbytky vojáků se přesunuly na ostrovy, aby přežili a Grekové s Persií slavili triumf z těžce vydřeného a zaslouženého vítězství.

Slnko Egypta časť 1.

Nárazy drevených palíc o mohutné, kožou obalené bubny pojal piesok a zrnká púšte naďalej vyletovali spod šlapají znavených mužov. Tvorili sa v malú víchricu, ktorá neustále silila. Kapitán vojska popohnal svojho koňa do rýchleho cvalu. Kopytá silného tvora zarývali sa hlboko do žeravého močiaru smrti a nerovný pohyb udržať sa pokúšal. Keď hlava národa predbehla voj o niekoľko metrov, stočil uzdou aby stál svojím bratom tvárou v tvár.
"Stojte bratia severskí! Cesty už ďalej niet! Žhavý piesok otrokov z nás robí a čím ďalej pôjdeme tým viac nás život stratí!" Zdvihol pravú ruku a druhou si zotrel teplý pot z čela.
"Nemyslím, že súpera v týchto končinách nájdeme! Poďme domov!" Zavelil a ukázal prstom smer, ktorým sem prišli.
"Pane! Naše obete teda zbytočné boli?! Kto rozhodol na takú strastiplnú cestu zviesť nás?!" Z predného radu predstúpil dopol pása odetí, zarastený chlap. Muž, akých len severské zeme vítajú a ostatné pred nimi dvere zatvárajú.
"Áno veru, pravdu máš! Naše obete by boli zbytočné keby sme zradcov nepotrestali! Tých čo nás v zaslepení až sem dohnali! Na kraj samotného sveta! Priveďte ich! Nech predstúpi predo mňa Racnar z rodu Sanarov a jeho dvaja kapitáni! I obloha zrádza božské vzývanie po obetiach " Rozkázal viac osobnej garde, než menovaným. Tí sa nezdržali ani sekundu a popadli vybraných za paže. Nadávky radami mužných chlapov niesli sa a šuchot kožených a železných brnení do diaľky cinkali. Len málokto si trúfol zhodiť svoju ochranu, ktorá im toľké roky život vracia. Ale slnko v týchto nemilých krajoch ostré je a už nevládzu niesť, držať, či opatrovať.
Kapitán zoskočil z koňa. Dopadol rovno na nohy, ale tie sa stratili až po vrch čižiem v púšti.
"Ty! Ty si ten čo viedol nás až sem! To ty si vravel, že veľká ríša rozprestiera sa pri riekach čo do morí vlieva sa! Vidíš tu niekde more? Či snáď rieku? Potôčik?!", zahľadel sa mu do očí a nad jeho hlavou ruku v päsť zvieral a nemilo s ňou mával, "Nič! Nič tu nie je! Len piesok!" z posledných síl tvrdú ranu uštedril mu.
"Zradil si mňa! Zradil si svoj ľud! Zradil si svojich bohov!" ďalšia i smrteľná rana prehnala sa vzduchom, ale cieľ trafila. Racnarovi poslabne zapraskalo v kostiach a jeho telo bezvládne a bez odpovede padlo k zemi. Možno hanbou, možno pokorou odpovede na jazyku nehľadal, možno strachom, možno únavou do boja sa nespúšťal.
"A vy dvaja trest sním zdieľať budete. Napospas púšte vás zanechávame!" Mávol rukou.
"Tu mech vody vám nechám. Podeľte sa oň!" rozosmial sa. Vyskočil na svojho tátoša a malý kožený miešok hodil obďaleč.
"Odchádzame!" nakázal.
Zástavy posiate znakom dvojsečnej sekery stočili sa nekonečnej púšti chrbtom a za bubnovania blížili sa každým ďalším krokom do vlasti. Keď vzdialení na osemsto stôp od zradcov boli, veliteľ s dvoma vražednými tvárami zastavili.
"Sú to silný chlapi! Bežte a život im vezmite!" šepol im tak, aby ostatné uši v okolí plán ich zradný nepočuli. Keď naspäť dobehli z dohľadu jedného z mužov stratili.
"Vyparil sa? Utiekol?" S horúčkou v hlave bojovali. Nezazerali a chytro sa spamätali. Veď dlhoročná hrdlo-rezecká skúsenosť ich neopustí v týchto končinách.
"Prišli sme vám vziať život! Na kapitánov rozkaz! Ste obyčajní psy!" jeden z nich bodol ostrou dýkou prekvapeného kapitána do hrude. Na to mu venoval ešte jednu ranu a bezduché telo padlo k zemi.
"Načo potom tá voda? Načo potom ten kúsok záchrany?!" vykašlával druhý zradný veliteľ piesok z pľúc, lebo noha jeho rivala držalo ho pevne pri zemi.
"To neviem! Ale slovo pána je po slove bohov najsvätejšie! Už nepýtaj sa tak sprosto a pomodli sa! I keď neviem ku komu keď bohov našich si zradil!" popadol ho za dlhé, kudrnaté vlasy a druhou rukou, ktorá hostila smrtiacu dýku, mu vzal život. Pozorne sa rozhliadli po okolí či Racnara nezbadajú, ale márne. Ako by sa zo sveta vyparil. Nasadli naspäť na svojich koňov a uháňali čo im a ich zvieratám sily stačili, aby dobehli svoj rod a neostali tu naveky zaviatí pod pieskom. No i keď strach im bránil predstúpiť pred pána, odhodlali sa a dohodli sa na tom, že vypovedajú o smrti všetkých troch. Dva dni nato Keltské vojská dorazili k prístavnému mestu, ktoré nedávno dobyli. Prípravy na návrat domov sa spustili v plnom prúde.


Slnko Egypta časť 2.

Slnečné lúče spekali z piesku život a po červenej krvavej stope kapitánskych hodnôt ostal len závan mŕtveho pachu.
Sup zletel z oblohy a za ním ďalší. Obrovské, mocné krídla dravcov zatemnili Oskárovi rozhľad a zrnká piesku vykresľovali ich tieň, ktorý sa neustále zväčšoval. Nenásytným zobákom bodali do bezbranných tiel a len nádych stačil k vydlabaniu oči z jamiek. Kúsky kože poletovali vzduchom a sfarbovali monotónnu krajinu. Podivné zvuky vydávané svalmi tela niesol jemný vietor po dunách. Z nenazdania z poza jednej, vybehla malá postavička, veľká asi ako mravec na pieskovisku. Neustále sa približovala.
„Heš vy potvory lenivé! Z oblohy striehnete a bezbranných mučíte! Veď ako v svete druhobrehom bez očí správnu cestu nájdu?!“ k mŕtvolám pricválal tmavší chlapík s podivným uterákom okolo hlavy. Zoskočil zo svojho zvieraťa a mávaním vyčistenej šable rozohnal hostinu supím žalúdkom.
„Nech bohovia sa zľutujú nad osudom týchto mužov! Nech cesta večnosti im je ľahká!“ kľakol si vedľa nich a jednému objal ruku. Zavrel oči a mrmlal niečo pre seba. Či sa modlil, alebo spieval, to neviem. Tomu jazyku málokto rozumie. Prastará obradná Egyptčina.
Dvadsať zrniek piesku presypali hodiny a podivný muž sa ponoril do hladiny neznámej. Zdalo sa to, ako keby mystickou silou pomáhal dušiam dobre dokonať. Jemný vánok preletoval púšťou a dopĺňal jeho hlasité spievanie. V tom sa začal hýbať piesok za jeho chrbtom. Nevedel o tom. Silná, priam mocná ruka vyletela z útrob smrti a schmatla ho pod krkom. Pokúšala sa ho stiahnuť k zemi, ale Egypťan mal v zásobe viac síl. Preto útočníkovu ruku presilil a prehodil ho cez ramená na druhú stranu. Vyskočil na nohy a tasil svoju zbraň. Namieril nepriateľovi na hlavu a čakal.
„Kto si?!“ Skríkol na znaveného muža.
„Kto si?! To ty máš na starosti smrť týchto mužov!“ karhal ho.
Odpoveď prišla, ale chlapíkovi nebolo rozumieť. Slnko i piesok s jeho smädom nemalo zľutovanie.
„Vodu!“ Na sucho prehltol pár slín a sklonil sa pred svojím záchrancom.
„Tu máš! Daj si! Napi sa koľko len potrebuješ! Šabľu zasunul naspäť do pošvy, sklonil sa k nemu a podal mu mešec plný vody. Kelt nečakal a vytrhol mu ho z ruky. Polka mecha sa stratila v jeho ústach.
„Ďakujem Ti blahodárny človek!“ Vrátil mu ho naspäť.
„Som Racnar, syn Ranirosov zo severských zemí.“ Podal mu ruku na znak úcty.
„Viedol som svojich bratov do ríše Egyptskej, „ nadýchol sa a pokračoval, „ale ich trpezlivosť pretiekla pohár a nechali ma tu napospas smrti.“ Hájil sa.
„A tí dvaja muži?“ ukázal prstom na vyžrané mŕtvoly.
„To boli moji dvaja verní kapitáni. Nečakal som, že ich osud bude taký krutý. Ale vedel som, že Keltskému kráľovi sa nedá veriť a že pošle sem svojich hrdlorezov. Preto som sa schoval pod piesok. Ale už som nemal silu ani dýchať.“
„Ďakuj teda bohom Egypta, že darovali ti druhý život. Vitaj v krutom svete púšte.“ Rozosmial sa.
„To je tu naozaj len samý piesok? Nič viac? Kde teda žijete? Je tu nejaký rod?!“ dopomáhal si rukami.
„Počkaj priateľ môj! Nie tak zhurta! Všetkému sa priučíš časom. Jediné čo ti teraz smiem povedať je len to, že už nikdy neuvidíš svoj domov. Tvoj nový svet je Egypt a nemusíš sa obávať toho kde svoje životy žijeme. Egypt je veľká ríša a našťastie Keltské vojská objavili len ten bezcenný kus zeme.“ Vysadol na dvojhrbú ťavu.
„Ideš so mnou, alebo chceš skončiť ako tvoji bratia?!“ Uprel na neho zrak a podal mu ruku.
„Nie, nechcem tak skončiť. Idem s tebou. Verím, že pravdu si mi hovoril a Egypt navštívim.“ Zovrel jeho ruku v dlani a za jeho pomoci vyskočil na miesto za chrbtom jazdca.
„Drž sa pevne. Zo severu sa tiahne búrka. Tam tá šedá obloha. Musíme sa ponáhľať, inak si púšť vezme i naše životy.“ Kričal cez rameno.
„Poďme teda!“ odfrkol unavene.
Egypťan potiahol uzdu a pľuvací tvor s nadhľadom zaujal miesto, ktoré mu určil pán príkazom. Nohami ho udrel do slabín a rýchle zviera sa pustilo do cvalu. Prešli prvú míľu, prišli druhú. Ani slova nepadlo, len vetru obidvaja načúvali, či búrke vyhli sa. Racnar pocítil, že už sú z najhoršieho vonku a prehovoril.
„Moje meno ti už je známe, ale to tvoje v hádankách lúštim!“ vyštekol.
„Prepáč mi moju nezdvorilosť. Moje meno je Devil. Som jeden z vrchných veliteľov Egyptskej vojenskej sily. Ale viacej ti poviem v Tripolitánní. To je naša prvá zastávka. Moje kroky do púšte neboli bezvýznamné. Vedeli sme o vašom príchode, ale naši informátori zlyhali a tak som sa vydal do púšte sám. Ale ako hovorím, viacej ti prezradím až keď si oddýchneš.“ Úsmev na jeho perách bol tak široký, až sa mu piesok lepil medzi zuby. Racnar z únavy, vyčerpanosti sklopil hlavu, uvolnil sa a ponoril sa do sveta plného oddychu a pokoja. Šuchot vetra narážajúceho o piesčité duny skrášľovali jeho sny. Devil sa len pousmial a bičikom popohnal púštne zviera do rýchlosti.


Slnko Egypta časť 3.

Nad krajinou mesiac slnko prebil a z útlych dier, či príbytkov povyletovali nočné vtáky. Jemné a tiché spievanie oddýchnutých zobáčikov sprevádzalo a spríjemňovalo nie moc záživné putovanie Devila a jeho spoločníka.
Ťavie kopyto narazilo o kameň zasypaný v piesku a unavené, pevné nohy sa snažili udržať rovnováhu. To sa im na koniec podarilo, ale Racnarové zblúdené sny boli nadobro pretrhnuté. Jeho oči znovu zaostrili svetlo, viac menej tmu sveta a ospalým tónom prehovoril.
„Koľko ešte?!“ pretrel si zlepený zrak.
„Už si hore?“ zasmial sa, „sme skoro tam. Vidíš tie svetlá v diaľke?“ vztýčeným prstom namieril na obrovské opevnenie.
„Čo je to za mesto?“ zamyslene hľadel na približujúce sa kamenné valy.
„Trilopotánia. Najzápadnejšia provincia Egypta.“ Oboznámil neznalého Kelta.
Kroky cesty už netrvali tak dlho a čoskoro ostali bez slova stáť pred gigantickou bránou. Pred bránou do nového sveta.
„Trilopotánia. Tu si na chvíľku odpočinieme. Poznám tu zopár dobrých ľudí, ale nikomu nehovor odkiaľ pochádzaš, alebo akého si pôvodu! Považovali by ťa za nepriateľa.“ Zosadli z unavenej ťavy a podišli bližšie k mestu.
Zvonček? Ale kdeže. Devilové silné paže rozochveli päsť tvrdú sťa kameň a otrasy na drevených dverách prilákali pozornosť ochrancov mesta.
„Čo sa deje? Kto si? Ste?! Čo tu chcete?!“ spoločensky unavený strážca mával poloprázdnou fľaškou pred hlavou.
„Otvorte dvere!“ Devilova hrdosť vyšla na povrch.
„A keď neotvorím?!“ opilec sa rozosmial.
„Tak ťa cez tu dieru vytiahnem a nechám ťa ochutnať čepeľ mojej šable!“ prudko udrel o kovový spoj medzi hrubými latami.
„Kto si myslíš, že si ty hajzlík! Že si tu prídeš a začneš mi tu robiť bordel?!“ zakoktával sa.
„Otvor tie dvere!“ kopol do nich.
Dvere do Trilopotáni sa náhle otvorili a v jasnom mesačnom svetle sa zjavili dve postavy opierajúce sa jedna o druhú.
„No poď ukáž čo je v tebe!“ Obidvaja vytiahli svoje egyptské zbrane. Devil nečakal a čoskoro jeho ruka hostila smrteľný nástroj.
„Hehe, vy Egypťania ste smiešni!“ Racnar sa na plné pľúca rozchechtal. Spravil pár krokov a šikovným výpadom odzbrojil prvého z nepriateľov. Druhému medzitým uštedril lakťom nepríjemný úder do tváre. Ihneď spadol na nohy a lapil po nose. Krv plná alkoholu vytekala kosiermi z dierok nosa egyptského strážneho. Jeho spoločník sa ani nestihol spamätať a Racnar mu kolenom premasíroval hrudný kôš a k zemi ho položil rozhodujúcim úderom priamo medzi oči.
„Teraz môžeme ísť!“ rozosmial sa.
„Pre Egyptských bohov, prečo si to spravil? Veď som ich mal pod kontrolou! Urazili moju hodnosť, tak im patrí smrť!“ strnulým pohybom zasunul šabľu naspať pod opasok.
„Devil! Keby sme u Keltov mali každého zabiť kvôli tomu, že urazil našu česť, či hodnosť, hehe, tak by polka Keltskej ríše už dávno padla a do vojny by chodili ženy s metlami a detská s osranými zadkami!“ jeho smiech pochytil amok.
„Vidím, že sa dobre zabávaš, ale tu nie si v severských oblastiach!“ skríkol.
„Hej! Čo sa tam dole deje!“ s neďalekej budovy vybehlo tucet strážnych.
„Ostaňte na mieste!“ skríkol jeden z najväčšou hodnosťou, „nehýbte sa!“ dodal.
„Päťdesiat na päťdesiat?“ Racnar výsmešne vyceril na svojho priateľa zuby.
„Čo? Prosím?“ zadumane pozeral na opitých mužov, ktorí sa v bolestiach váľali na zemi.
„Radšej si ich beriem všetkých.“ Dupol nohou.
„Nie. Ja to vybavím. Snáď to nie sú taký tupci, ako títo dvaja.“ Potľapkal pripraveného priateľa po ramene.
„Tak to som zvedavý, ako to urovnáš,“ vrátil mu priateľské potľapkanie, „určite si radi pokecajú hlavne potom keď sme im tu paralyzovali stráž.“ Neprestával sa smiať.
„My? Vy Kelti ste naozaj humorný národ.“ Odfrkol s nadhľadom.
„Chlapi chopte sa ich!“ Kázal veliteľ vojakom s menšou hodnosťou. Keď zbadali na zemi zakrvavenú stráž ihneď vytiahli dýky, meče, šable jednoducho všetko to, čo bolo aspoň trošku ostré.
„Do prdele! Kto ste! A čo ste im to pre boha spravili?!“ skričal na nich.
„To je teda krásne! Tak významné mesto a strážiť necháte dvoch napitých strážnikov. Som Devil, vrchný veliteľ Egyptských vojsk!“ odvrkol.
„Prepáčte mi pane moju nezdvorilosť. V tej tme sa výzor dá len veľmi ťažko rozoznať. Oslavujeme božie rozhodnutie a ich dobrú vôľu keď zahnali to veľké vojsko Keltov jediným dňom. Cele mesto je hore nohami.“ Chválil sa, ako keby tá zásluha patrila jemu.
„Dva dni!“ bezducho odfrkol posledný pozostatok Keltskej armády na území Egypta.
„Čo?“ zrak všetkých dvanástich sa uprel na jediný bod. Na Racnarové pery a v očakávaní stŕpli a čakali kým objasní túto situáciu.
„To je môj priateľ. Doprevádza ma na cestách. Je to dobrý bojovník,“ ako-tak odlákal pozornosť strážnych od vysmiateho Kelta.
„Dobre zabudneme teda na tento nepríjemný konflikt keď sú také významné oslavy. Ale pod jednou podmienkou. Potrebujeme strechu nad hlavou a trochu tepla, nech naberieme čerstvé sily na ďalšiu púť.“ Devil nepriamo pohrozil kapitánovi.
„To nebude problém! Hostinec - U Pieštitej Kobry – je voľný. Moja žena vás rada pohostí. Narameš odprevaď Veliteľa Devila a jeho spoločníka do izieb a pokiaľ budú mať nejaké prosby splň im ich!“ nakázal.
Vojak kývol hlavou a zdvorilo ukázal rukou smer.
„Ďakujeme ti vznešený pane! Tvoje pohostinstvo sa ti tisíc násobne vráti!“ Racnarové slová ešte hodnú chvíľku hriali kapitána v ušiach.
Prešli pár blokov a blížili sa k centru radosti a veselosti. Našťastie ich vojak zaviedol na kľudnejšie miesto, než sa na prvý pohľad zdalo.
Keď vstúpili do hostinca ihneď k nim pribehla mladá krásna Egyptská slečna. Vzápätí si upútala Racnarovú pozornosť. Vojak jej objasnil situáciu a mladá slečinka chytro zutekala do kuchyne. Naspäť sa vrátila so staršou ženou, ale stále svojou mierou atraktívnou. Tá im povedala, že majú voľne už len posledné miesto, pretože sa za posledných pár hodín k ním nasťahovali ľudia, ktorí bývajú v centre mesta. Krásavica a vojak ich odprevadili až k samotným dverám. Vojak a Devil vstúpili do pokoja a zabuchli dvere. Racnar ostal stáť vonku a sledoval pohľad mladej slečny. Ona tiež nemohla spustiť oči z jeho modrastých očí a stálym pohľadom premerávala jeho mužnú postavu. Navzájom sa predstavili a prebehol medzi nimi krátky dialóg. Slečna na zvolanie svojej pani, darovala Racnarovi bozk na líce a stratila sa v tme schodiska.
„Tuším sa jej páčiš!“ Zaujato nadhodil Devil. Bývalý Kelt sa len pousmial a ľahol si na posteľ vyplnenú slamou.
„Pane môžem odísť? Či niečo odo mňa potrebujete?“ vojak sa poklonil.
„Áno, ďakujeme ti. Si volný“ Odvetil.
Dvere na izbe sa zavreli a sviečky v kahancoch dohoreli. Slepá tma sa rozletela pokojom a znavené viečka dvoch cestovateľov zaklapli do temnoty.

V okolí města Ateny začal pro řeckou říší tento věk.Vládcem byl zvolen mladý Rony.V celém Řecku se začínali stavět farmy všichni řeci pilně pracovali pro svou říši a ta se rozvíjela.Protozačali podnikat utoky.Byla dobita Macedonie,Generál Mulin po těžkémboji dobil Thrasii,ale ani to řekum nestačilo,Generál Okyl se dostal přesegejské moře na výborných řeckých lodích do Pamphylie.V nových provinciích se založila města pro ještě lepší řecké bohatství.Tím ale utoky neskončily Rony dobil naši nejsevernější provincii Illyricum,Mulin dobil Asii a obrovskou rychlostí zautočil na Cilicii kde už uvítalKapitána Tuta kterého zastihla bouře takže se mírně spozdil.Tím jsme ukončily naše výboje a začali jsme prozkoumávat okoli Na severu od nás byla Germánská říše výborní severští bojovníci.Na jihu byla bohatáperská říše,na východě se usadil náš věrný spojenec Skyti,Na západ bylamocná římská říše.Po mořských oběveh jsme objevily kolem řeky NilEgyptskou říši.Daleko na jihozápadě bylo Kartágo s vudcem Zbyfou, a na Severovýchodě římské spojence Kelty.

MÍR

Celý svět se ponořil do míru,žádné války žádné boje,muži v armádě dostali velkoryse od Generála Alexadrose jednou za týden den volna(za tu dobu nedostávali žold takže to pro nás bylo výhodné),země se zelenala říše prosperovala.Řecko mělo přece jeden problém a ten byl nedostatek obyvatelnevíme čím to bylo,ale v řekých městech a osadách,bylo méně lidi něž u skytunebo persii.Čas plynul a svět byl stále zelený a lidé byli štastní až do doby.

Válka

Mír však nemohl trvat věčně,perská a gremánská říše nám předala listinu kde byli nehorázné požadavky,které sme nemohli přijmout a tak sme vztoupili z naším spojevcem do války.První utok byl veden na Cappadocii ale Perští obránci urželi liniiproti Skytskému vojsku pak bylo zahnáno.Germáni zautočily na Illyricum a Thrasii kde místní obrnánci nevidrželi nápor barbaru a podlehli,Skytové ale naplánovalirozsáhlí utok na Dacii a Medii kde předčili Perské bojovníky jak meči tak srci,poručík Mathell vytrhl se svými perskými bojovníky vtrhl do Galitie ale nečekal tvrdý odpor Vudce Ronyho,v Cilicii kdy byla vojska kapitána Tuta nedostali správu o blížící se armádě kapitána Deema,který zautočil náhle a rychle,kapitán Tuto se svími vojáky

bojovali jak to jenom šlo,ale byli přemoženi,proradným Capusem který se spolčil z

peršany a vyházel zásoby pro Tutova vojska do moře,po té co jsme ho chytli byl samozřejmě pověšen,ale ani to neodvrálito Tutovu porážku,peršané začali plenit města a však neočekávali

utok Skušeného generála Okyla,který doslova rozsekal peršany který byli nalití z oslav proto

lehce dobil města a postavil zde vojsko,kapitán Tuto chtěl odčinit porážku v Cilicii,zautočil

blezkově svou jízdou na Cappadocii a peršané kteří neutekli byli zabiti,avšak nevěděl o obrovskou perskou armádu která šla posílit jednotky v Cappadocii,Tuto statečně bojoval

ale ani jeho hrdinský boj už nemohl nic zvrátit.Válka byla velmi peněžně náročná.Vítězství

se přelévalo z jedné strany na druhou.V jedné chvíli jsme měli i Mezopotámii,ale poté

se projevila naše horší pozice a jejich větší peněžní výroba.Vítězství bylo ztraceno a Skyté

podepsali příměří,my jsme pár dní hrdinsky odolávali ale bylo to marné po obzvláště drtivém utoku jsme byli donuceni podepsat příměří.Daleko na západě však také probíhaly bitvy Kartágská a Egyptská říše bojovali proti nelítostným Římanum a Keltum.Nejprve to s Kelty vypadalo zle,ale poté udělali obrovský protiutok že se Egypt a Kartágo nestačily divit.Avšak

tato převada netrvala dlouho.Nikdo nemohl získat jasné výtězství na svou stranu,a tak se rozhodli si dát příměří a zautočit na Perskou a Germánskou říši.Nejprve probýhaly těžké boje

v okolí Suezu a v Arabii i germáská vojska se pustila do boje a vydobyla Galii,avšak nepočítala z utokem generála rana. Který byl nelítostný bojovník a nebral zajatce.Boje trvaly krátce z nepochopitelného duvodu perská a germánská říše nebránila své domovi.A tak Egyptané a Kartaginci rychle zabrali uzemí persie až po Cappadocii malou Galitii,Caspic,Phamphii.I keltsko římská říše měla výrazné vojenské uspěchy,přepadli velkou zásilku zlata kterou převážes se svímy mužu samotný Patricius.Zautočily na Dánsko vyplenily

Odru,poté ze stočily na jih do Severní_Sarmatie,narazily i na skyty v Illyrcum kteří se shromáždily pod velením Mar0se který už v minulosti ukázal svoje schpnosti a tak ubránil 2nájezdy,ale nejenom skyti bojovali za Skytskou a Řeckou Alianci,když Kelti dobyli Thrasii tak to na řeckou říši bylo příliš a tak kapitán tuto vyrazli na pochod do Thrasie kterou okamžitě dobyl,ale udělal chybu když neuvěřil zprávě o blížícím se vojsku Zuganova,ale Zuganov ani nestačil postavit valy když udeřil Rony a sám sesekl Zuganovi hlavu.Skytové zatím provedli ofenzivu až z Cappadocii,ale neměli oproti gigantické armádě Kartága a Egypta ani nejmenší šanci a museli se stáhnout až k Gruzii,kterou drželi zuby nehty,na řecké frontě to vypadalo zle Achaja byla v obležení a v provincii docházely zásoby a tak řecko se rozhodlo udělat vele duležitý krok,Armáda dobyla Thrasii,Rony dobyl Dacii a Generál Mullin zautočil na Tanricu kde dobyl i města která neočekávala utok,ale poté se ukázala asi mnohonásobně větší výroba Keltského národa.Dobyli Thrasii,Dacii,Tarnicu a dokonce i Achaju.Achaja byla dobyta zpátky do řeckých rukou.Poté byl obnoven další pokus dobýt Achaju kelt Vampir zautočil na Acahju a pro jeho výbornou orientaci na válečném poli byla Achaja převzata Kelty.Kapitán Lord of Darkenes převzal Volgu od mírně šíleného dosavadního vudce z Lord of Darkenes šel strach a tak se na něj neodvážily Egyptané ani Kartaginci zautočit.Avšak kelti s tímto neměli takový problém a povzbuzeni uspěchy zautočili na Volgu i za velkých ztrát ji nakonec i dobyli.tedy se rozhořel souboj o tom kdo pokoří skytský národ,ale skytové předvedli neuvěřitelné vojenské uspěchy a porazily několik flotil mířících na Cypr,ale ani to nemohlo zabránit postupnému upatku skytu na pár dni jim nezustala dokonce ani jedno provincie to všek netrvalo příliš dlouho a Skytie byla dobyta spátky.Avšak žádnou říši nic nezachránilo před obrovským zemětřesením které postihlo svět.

A tady je ona kronika psaná Marobundem, Skythským kmenovým náčelníkem.

26.3. – Konečně jsem se pořádně uklidnil po té dlouhé plavbě ve Středozemním moři. Cestoval jsem na dalekou Sicílii vidouc, že je ovládána nějakým rebely, a proto by jí bylo možno obsadit tak lehce, jako Dacii. Bohužel, i jiné národy měly stejný nápad, a protože Římané měli blíže na onu provincii, zmocnili se jí dříve než já. Ale jsem rád, že jsem se vrátil zdráv do domoviny. Založil jsem pár měst a zkontroloval dění ve své provincii. Teď , když sem vyřídil vše papírování a dal rozkazy vojákům, mohu se v klidu zamyslet na rozložením sil ve světě.

Máme mocné sousedy, to se musí uznat. Germánci jsou bojovný národ a neradi prohrávají. A také mají velmi silného spojence. Skythští špehové v Galii a na Britských ostrovech posílají hliněné tabulky se znepokojujícími zprávami. Keltské města jsou velká a tamní otroci dřou do úmoru. Prý mají tolik peněz jako my a kdyby nám s Germány vyhlásili válku – kdo ví jak moc by nám bohové museli pomáhat. Jiní naši sousedé, Persie a Řecko, tvoří silnou alianci,na rozdíl od Barbarů s námi spřátelenou. Také mají silná města a Persie už porazila celý národ – Egypt. Egypťané troufale vyhlásili válku dvou národům – Persii a Kartágu, doufajíce že s pomocí boží porazí oslabené Kartágo a Persii porazí díky pomoci Římanů. Přes urputný boj se ukázalo že se Faraónův rádce medvídek přepočítal. Kartágo se se štěstím ubránilo nájezdu Keltů, za cenu ztráty 4 provincií, ale jenu získalo na Egyptu. Kartágo je náš spojenec, ale je slabé, zbídačené válkou. Římané na tom také nejsou nejlépe. Podporovali Egypt do poslední mince a čestně pomáhali, když věděli že vše je ztraceno, a proto je jejich ekonomie také slabá.

Uvidíme kdo zvítězí, síly jsou zatím vyrovnané. Nechť nám pomáhají bohové. Marobund

27.3. - Válka!!! Konečně! Dnes jsem se tu radostnou a zároveň chmurnou věc dozvěděl. Budeme bojovat proti Germáncům a Keltům. Šance budeme mít dobré, půjde mnoho národů. A co víc byl jsem jmenován hlavním stratégem pro tuto významnou válku. Dnes večer jsem ulehl svého lóže s výhledem na Moře a přemýšlel jsem. Nakonec jsem poslal několik listů. Jeden do Persie, mocnému králi Majovi, jeden do Řeckých městských států pro konzula Paka a několik dalších mým spolubojovníkům. Majo mi odpověděl že už jedná s Mirainem, samotným králem našeho impéria. Asi půjde o důležitě věci…. Sám jsem jednal s Pakem. Utvrdil jsem své přesvědčení o jeho přátelství a ujasnil si jejich válečný plán. Musím uznat že poslové se činili a dopisy létaly opravdu rychle ( poznámka autora: ICQ:D:D). Až dopíši tuto část mých pamětí, budu dále přemýšlet o válce a o tom jak vésti bitvy proti odvážným a udatným Barbarům. Marobund

28.3. - Dnes jsem se odebral do Skýthie abych předložil předběžný plán pro válku naší Radě. Zatím vše vypadá že bude bez připomínek přijat. Jsem nadšen. Ještě jsem poslal několik zpráv do Persie a jiným spřáteleným národům. Doufám že nám vše vyjde. Večer možná ještě připíší část svých Memorand. Marobund

29.3. - Dnes nic zajímavého. Už jsem opět v Dacii, kde se připravuji na válku a začínám verbovat muže do války. V národě také nic převratného. Poslal jsem několik hliněných tabulek na Palatin. Konzul switch můj zájem o jeho národ opětoval. Dozvěděl jsem se že jeho národ váhá na jakou stranu se ve velké válce připojí. Pokud by šel s námi bylo by to vynikající. I jeho neutralita by nebyla v neprospěch našeho národa. Doufám že Římané udělají správné rozhodnutí. Nechť při nás stijí bohové. Marobund

30.3. – Špatné zprávy z Říma!!! Římané se rozhodli pro BArbarsko ualinci! Stanou na opačné straně bojiště než my! Jedině konzul switch a generál Maximus byli pro nás, ale byli tak zavaleni hlasy senátu a museli ustoupit. Kéž jim bohové zachovají život. Svět se rozdělil ve dví. Na jedné straně náš národ a spřátelené státy Perzie, Řecka a Kartága. Na druhé je mocná Keltská říše a její spojenec Germánci společně s Egyptem a Římany. Naši váleční začínají zaujímat posty. Stačil jsem se ještě vrátit do Donu, Krymu a Tanricie a zastavěl sem to městy, ku větší slávě Skythské říše a našeho božské panovníka Miraina. Doufám že už vše půjde hladce a zanedlouho se budu radovat před branami Malborku. Marobund

31.3. - Dnes nic výjimečného, prošel sem kovárny v Tetrusu. Úžasné všichni kováři vyrábějí meče, za chvíli dám dohromady ohromnou armádu a vytáhnu na Malbork.

1.4. - Jsem celý nervózní. Za chvíli to propukne. Mí muži už jsou celí bojechtiví připravení padnout za svůj národ. Opravdu je velmi znát válečná atmosféra. Ještě probíhají poslední porady s Radou, božským vůdcem a mými vojevůdci. Nastává ta chvíle, cizí útočník vtrhl do naší země!! Velitel armády Patricius se domnívá že nás lehce porazí uvidíme… Poslal jsem většinu vojska na severozápad, místo odkud proudili Patriciovi vojáci. Skryl sem svá vojska do lesů, sám mezi nimi čekajíc na jeho příchod po cestě, vydupané mnoha kupci, spojující Krakow a Tetrus. Počkal jsem až mine čelo a potká návnadu tvořenou pár vojáky vycvičených k obraně. Když se tak stalo, vyřítil sem se z lesa a pobil všechny Patriciovy vojáky. Vítězství bylo naše, ale vojevůdce unikl…

Moji muži nebyli kupodivu unavení, ale snad ještě více nabuzení než předtím a proto sem dal příkaz a vytáhl sem na Severní Sarmatiu bráněnou samotným náčelníkem Coolboyem. Moji vojáci zdolali obranné valy a dokonce i Coolboyovo vojsko. Nechal sem se opít úspěchem a vojky nechal rabovat. Takto nepřipravená nás zastihl vůdce Germánců s torzem svého vojska a hnal nás jako nějaké zmetky. Stáhl jsem se do lesů a shromáždil všechny svoje muže co zbyli a znovu zaútočil a opět úspěšně. Bohužel neradoval sem se dlouho. Lidé moji byli zesláblí válčením a bojovný duch je opustil. Nebylo proto divu když rychle sebraná armáda z vesničanů bránící svoje pole dobyla zpět provincii a pozabíjela vojáky. Naštěstí sem uprchl a schoval se v lesích.

Můj věrný vojevůdce, který přežil a vyšel obstarat nějaké jídlo, zaslechl zvěsti že Sapur můj přítel a Náčelník svého kmene chystá útok do oslabených řad Coolboyových a osvobození mé. Bohužel útok se mu nezdařil. Vůdce Germánců musí mít velkou autoritu když dokázal své jednotky vycvičit na klasickou úroveň a ještě stihl opravit obranné valy Sarmatie. Sapur se svou narychlo zbrojenou armádou opět tesně neuspěl a připojil se ke mně vyčkávajíc na další útok, Jsou z nás psanci.

Předvečer války

Hledím vpřed na kopce mé domoviny. Na skalnaté pahorky, na písečné duny, na krásné údolí u velkých řek Eufrat a Tigris… Přemýšlím zda tyto úžasná místa vydrží, jestli vydrží válku, jaká nezvratně přichází.
Poslední dny, dny přípravy proti nepříteli, jsem trávil ve velitelském stanu, hleděl jsem do prastarých map, kde pouště nahradily lesy, kde nebyla skaliska, ale hlína a kde lidé mají pleť bledou jako bílý písek.
Vše bylo dokonale naplánováno, útok přes zanikající řecký stát, náš spojenec Egypt zase přes Kartagince. Společnou silou, organizovanou armádou vyhnat pobledlé vetřelce zpět na sever a dál nerušeně žít… Avšak i nepřítel měl jistě své plány. Musíme počítat, že síla proti nám je mnohem silnější, větší armáda, než kterou kdy naše země spatřily. Musíme povolat do zbraně všechny, kdo jí unesou, z měst čerpat, co se dá a musíme zapojit i ženy a děti aby pomáhaly stavět valy a náspy pro nepřátelskou armádu. Křehký mír už odeznívá… mocenské nároky jsou neúprosné… Vítězství je jen jedno, doufejme že naše.
Den bitvy je tu. Jedná se o jakési barbarské Germány, co ani neumějí počítat. O to větší je jejich zuřivost v souboji, jak je možné se doslechnout ve vydrancovaných vesnicích. A proto jsem v armádě i já, vojevůdce krále, za kterého je čest padnout. My neustoupíme před nikým a před ničím, bohové jsou nám nakloněni, oběti byli vysoké a znamení velké bouře nám dodalo odvahy, neboť je symbolem boha války.
Procházím se po vojenském táboře. Přemýšlím. Je opravdu pravda vše co se o nich říká? Je vůbec naše země schopna takovéto barbary přijmout? A co teprve pokud válku prohrajeme, kdo se postará o naše ženy, skončí v otrokárnách?

… Když vyprchali jedovaté zplodiny z meteoritu a příroda se zase zazelenala, mohli se jednotlivé rody ujmout velení nad svými národy. V Egyptu to byla po generace stejná rodina faraóna Leinada, tentokrát s pořadovým číslem IX. V Kartágu a Řecku zůstalo vše při starém. V Germánii se formálně ujal moci Bluetooth, nepřímý potomek S_bomba, který padl před mnoha staletími při obraně Galie před Římem.
To co se dělo v Persii a Římském impériu do té doby nemělo obdoby – Boj o moc. Sice byly vždy náznaky o převzetí moci, ale ne v takovém rozsahu.
Po smrti Perského krále Matrix.e se do Persie vydala skupina Řeků pod vedením exkonzula ujodury, aby se ujala vlády nad touto částí světa. To se jim i na chvílí povedlo, ale jen doby, než se ukázal právoplatný dědic trůnu – matrix. Bohužel pro něj byla nová opozice silnější a ujala se na trvalo moci nad Persie.
V Římu to bylo obdobné. Poté, co Blade oznámil, že už nechce vládnout, se na jeho místo dostal nový Konzul Azteq. Sotva jen si zahřál trůn, už se na pozici římského Konzula dral opět Blade.

Pád mocného Konzula

Nepsaným pravidlem a slušností je dát vědět na začátku každé éry ostatním národům, na jaké provincie si dělají jednotlivý vůdci nároky.
V tomhle udělal římský Konzul Blade fatální chybu, která ho stála důvěru vlastních lidí a později i funkci. Zabral Vindelícii, kterou si nárokovali Kelti.
Kelti si to samozřejmě nenechali a vyhlásili Římu válku. O pár dní později, když Římská armáda táhla na Normandii, Germáni vyhlásili válku Středomořské alianci na podporu Keltů.
Nejdřív měli navrch barbaři, ale jakmile se aliance zpamatovala z nečekaného útoku, byla to na dlouhou dobu válka rovnocenných soupeřů, ale jak to tak chodí, nic netrvá věčně. Ani tato válka.
Jako první z války ustoupilo Řecko. Za slib, že nebude podporovat Řím v dalších výbojích, dostali pod správu povodí Dunaje. Ale ani Kelti se neukázali jako bojovníci. Tak se válka odehrávala mezi Římem a Germánií.
Blade už nechtěl válčit, tak se dohodl se soupeři na podmínkách míru. Jedna z nich byla, že se zdá titulu římského Konzula. Toho využil Bladův oponent a převzal moc nad Římem. Tím se změnila jak vnitřní, tak i zahraniční politika Římu vůči jeho sousedům. Vztahy s Kartágem zesílili, Řím jim nechal tolik sporné Baleáry, dokonce i Hispánii a Sicílii, co jí dobili před několika lety. Zato s jejich aliančními spojenci spolupráce – aspoň navenek – vázla.

Pád prořeckého Krále Persie

V Persii po několika týdnech boje o královský post končí matrixovou korunovací a vyhnáním ujodura a jeho řeckých společníků.
matrix nechal okamžitě po korunovaci převzít pod perskou správu Suez, který přenechal ujoduro Egyptu jako dar.
To se samozřejmě nelíbilo Leinadovy IX. a dal Persii ultimátum na vrácení Suezu.
Persie jako vždy jakákoliv ultimáta nebrala na vědomí. A tak Egypt, národ, který většina považovala za mírumilovné farmáře, zaútočil. Útok to byl rychlý a drtivý. Egypťané během pár dnů měli pod kontrolou skoro celou Asii, kromě pár provincii v Malé Asii, které spadali pod Řecko.

Období neustálých válka

Poté, co Egypt zabral perská území, poslalo Řecko tajně několik karavan plné mincí k Peršanům na pomoc proti egyptským utlačovatelům.
Jakmile se zpráva o pomoci Řeků dostalo k Egyptu, Leinad XI. okamžitě vyhlásil Řekům válku. Ale to už Peršané dostali karavany plné mincí na protiútok a následné opevnění domovské provincie Mezopotámie.
Mezitím v severní části Evropy, jak už je skoro zvykem (Taky co jiného se má dělat) vyhlásili Germáni válku Řecku. Řím na oplátku vyhlásil válku jim. Tak tu byla znovu válka Středomořské alianci proti Germánům.
Germáni chtěli zabránit útoku ze strany Římanů, tak že předali Panonii pod správu Keltům. Toho okamžitě využili Římani a vyhlásili válku Keltům i Germánům. Pak si bez problému vzali svojí provincii zpět.
Řím a Řecko ignorovalo Kelty – Ti za to ignorovali je - a rovnou se vrhli na germánské provincie.
Řecko si zabralo Británii a celou Velkogermánskou říši kromě Germánie. Bitva to byla jednostranná a krátká.
Řím si stačil vzít jen Germánii, ale to si vynahradil u Keltů, kteří dali svou říši téměř bez boje.
Ve stejnou dobu se Egypt bránil v Asii proti spojeným silám Peršanů, kteří už ovládali Arménii, Sýrii a Mezopotámii a Řeků, kteří si zabírali severní Asii.
Germánští diplomaté v čele s Vůdcem Bluetothem vyjednali u Řeků vrácení domovské provincii Východní Germánii, pod podmínkou, že Germáni už nebudou podnikat válečné akce proti Řecku.
I Kartágo se zapojilo do bojů. Díky tajné Římsko-Kartágské dohodě se Kartaginští bojovníci mohli přesouvat po římském území až k řeckým provincií, které potom okamžitě napadli a převzali pod správu.
Celý svět zmaten a překvapen chováním římského Konzula Azteqa požadoval vysvětlení. Vysvětlení bylo, že Řím je znepokojen s rostoucí mocí Řecka a nemíní nečině přihlížet.
Řecko ohromené touto zradou se spojilo s obnovující se Perskou říší.
Tak vznikli dvě absolutně nové světové spojenectví. Kartaginci, Římané, Germáni a Egypťané proti Řecku a Persii. Kelti zůstali rozprášeni po Evropě sami bez spojence.
Germáni finančně podporováni Egyptem (podpora přišla i od Římu a Kartága) si dobyli Odru a Británii.
Kartaginci za vojenské podpory Germánů dobyli Sarmatii, Dácii a Tanricu ve východní Evropě. Poté postupovali dál do Asie společně s rostoucí římskou armádou.
Řím získal drtivou většinu provincií v Evropě. Římské impérium se rozkládalo od Hibernie k Itálii až do Achaie a vlastnilo provincie Asii a Pamphylii.
Peršané k svým třem provinciím ještě dobyli Cyprus, – který později dobyli Římané - Nil a Nubii – Které si nakonec vzal Egypt zpět -.
Řecko vytlačené z Asie se přesunulo do Afriky a tam dobíjelo jak egyptské, tak Kartágské provincii hlavně ve střední Africe – Egyptus, Cyrenaica a Africa. Bohužel pro ně, nepřátelé byli silnější a tak Řecku už nic nepomohlo před rozpadem jejich donedávna mocné říše.
Germáni vyslali výpravu na dobytí ostrova pod řeckou správou Crétu.

Kvůli velkému počtu vojáků, kteří byli v poslední době na území Persie a kvůli nedostatku místa pro ubytování vypukl mor, který se postupně rozšířil do Evropy a Afriky. Tak zahynuli většina velkých rodů, které ovládali jednotlivé národy a bez vedení se velké říše časem rozpadli …

Asi největší říši si stačilo vybudovat Kartágo. Vlastnilo provincie v Africe – Od Africi po Mauretánii, Evropě – Sicílii, Baleáry, Hispánii, Sarmatii, Dácii a Tannrice, a v Asii – Od Galatie po Arábii.

Stěhování národů II.

… Poté co ustála několikaletá voda se začali všechny národy znovu probouzet k životu. S nimi také 2 nové národy – Kartaginci, kteří jsou potomky Egyptských a Římských uprchlíků. A Kelti, kteří jsou původně Germáni z nedalekého východu.
Velká voda měla také za následek vytvoření nových řek (Odry a Dunaje v Evropě, Nilu v Egyptě), rozlehlých plání (Normandie, Belgie, Aquitánie a Východní Germánie v Evropě, Médie, Persis a Suez v Asii a neposlední řadě Nubie a Kartágo v Africe) a jednoho ostrova ve Středozemním moři.
Jakmile se jednotlivé národy rozkoukali, začali obsazovat úrodná území kolem dokola. Řím zabral území od Pannonie k Sicílii až do Hispánie. Germáni velkoryse darovali Keltům svoje provincie a stáhli se na jihovýchod. Vůdci těchto barbarských národů uzavřeli mezi sebou tzv. Barbarskou alianci společných bohů. Řeci se museli kvůli nátlaku Germánů přesunou na nedaleké území Persie. Jediný národ měl problémy – Kartágo. Už od začátku mají status outsiderů. A taky se tak k nim jejich sousedé chovají. Řím z protější strany středozemního moře se chová arogantně a odmítá se vzdát ostrova Baleáry ve prospěch Kartága (tu samou nekompromisní politiku uplatňuje Blade i v Aquitanii vůči Keltům) a soused z Afriky, Egypt, není taky dvakrát natčený že se musí dělit o Afriku, která dřív patřila jenom jim. Dlouhé a nelehké vyjednávání mohlo začít.
S vyjednáváním o území přichází 1. diplomatická krize v tomto věku …

Spor o středozemního moře

Zoufalé Kartágo pod vedením Bendy vědělo že by vyhlášením války silnějšímu Římu mohlo jen ztratit a nic nezískat. Tak narychlo vyslali svoje posly dál přes Římské impérium do daleké Keltské a Germánské říše (Jeden Bendův dávný předek pocházel z této daleké země) aby zajistily spojenectví proti mocnému Římu. Řím také nezahálel a založil s Řeky Středomořskou dohodu, která měla ochránit tyto dva národy od případných agresorů. Později se k nim přidali Germáni a pak Kelti. Přitom tajně vyjednávali s Kartágem a slíbili jim pomoc v případě, že je kdokoliv napadne. Tak do tohoto konfliktu Kartágo – Řím byly zapleteny skoro všechny národy.

Chvíle klidu – ptačí soutěž

Egyptský Faraón Leinad VIII vyslal svoje nejrychlejší posly, aby vyhlásili soutěž o nejrychlejšího poštovního okřídlence. Soutěžilo se ve třech disciplínách – nejrychlejší let, rychlost naučení nové trasy a co nejrychleji přeletět z Mauretánie do Suezu. Zúčastnili se jí pouze egyptská poštovní holubice a perský vypasený holub. germánské orlici byla soutěž zakázána, neboť hrozilo sežrání konkurence. Výsledky nejsou známé, ale ze soutěže vyšel vítězně perský holub, který se krátce nato stal pyšním otcem.

Asijský konflikt

Mezitím co se Kartágo s Římem snažili získat si spojence na útok, se Persie zabývala blížícíma se Řeky. Byli velmi nespokojeni, že si Řeci zabírají klidně jejich provincie v Malé Asii. Ale stejně jako Kartágo bylo ještě nepřipravené vést dlouhou a finančně náročnou válku.
Řeci už tak nepřipravený nebyli a dali Persii ultimátum dva měsíce na opuštění zbytku Asie, nebo je vyhladí. Persie sebejistě ultimátum odmítla a začala opevňovala svoje hranice s Řeckem. Ani neuplynuli dva měsíce, když padly první vojska, Alois podcenil Persii. Chtěl jí obeplout a zaútočit z týlu. Velitel armád shert kotvil v Sýrii a všimnul si Aloisovy flotily, tak nechal připravit svého nejlepšího holuba, který by podal zprávu o Aloisovy Králi Matrix.ovy. Když si Matrix. přečetl zkaz, okamžitě vydal rozkaz k potopení Aloise. Tak se i stalo. Na štěstí Alois stačil uplout se svojí stráží na voru ze zbytku jedné lodi. Tímto před válečním aktem si Persie podepsala ortel smrti, i když ne okamžitě. Řeci asi měsíc před uplynutí ultimáta násilím převzala správu Cappadocie, Persie vystrašena tímto krokem požádala všechny známé národy o finanční podporu. Avšak nikdo se veřejně neozval …
Válka byla vyčerpávající a až moc stereotypní. Peršané se dokázali jen bránit a Řeci nemohli pořád udržet Arménii a Sýrii. Když tento stav trval několik týdnů, Řecku došlo že Persii musí přece jen někdo podporovat. Kartágo a Řím měli dost svých starostí. Je veřejným tajemstvím, že se Germánci a Kelti s Peršany nemají v lásce a tak zbyl jediný národ – Egypt, ale ten si v klidu farmařil kolem Nilu a zbytku světa si nevšímal. Kdo Persii skutečně podporoval snad ukáže až čas.
Řeci nakonec prolomily obranné valy perských provincií a srovnali Asii se zemí, jak slibovali.
Největší odpor se kladl v Persisu. Při obraně této provincie padl samotný Král Matrix.. Mezi Peršany se povídá že Matrix. padl při záchraně sherta. Což se mu také stalo osudným, ale za jakou cenu? Za cenu vlastního života … Ještě se uvidí kdo další povede tento národ k možným vítězstvím.

Středomořská dohoda vs. Barbarská aliance společních bohů a Kartágo

Když se Řím cítil připraven, nechal do světa rozšířit zprávy o tom, že napadnou Kartágo. To se nelíbilo Barbarské alianci, a tak vystoupili ze Středomořské dohody a vyhrožovali Římu, když zabere jakoukoliv Kartágskou provincii, tak okamžitě pomůžou v ofenzívě. Takové chování od „spojenců“ Řím nečekal a na Řeky se obrátit nemohli, protože ti vedli vlastní válku v daleké Persii. Tak musel Řím na pár měsíců invazi odložit.
I přes boje v Asii si Řeci nemohli nevšimnout vystoupení Barbarské aliance ze Středomořské dohody a vyhlásili jí neutralitu s případnou válkou.
Na tajné schůzce, která se konala na jednom zapadlém ostrově u Hibernie, se dohodli čtyři panovníci – Faraón Leinad VIII, První sufer Benda, Náčelník Bluetooth a Vůdce Germánů Apeiron na vzájemné podpoře a rozdělení Římských provincii po válce.
Bohužel pro tyto čtyři národy to dopadlo jinak, než plánovaly. Egypt se odmítl zapojit přímo do bojů, a tak aspoň Kartágu přispěl na obranu. Řeci měly Persii dobytou dřív než samy čekaly, tudíž mohli svoje vrchní vojevůdce poslat do Evropy na pomoc Římskému impériu. A nakonec jako by toho nebylo dost, i samotné Kartágo odmítlo vyslat oddíly do Evropy.

Řecko jako dobyvatel světa

Barbarská aliance už nemohla couvnout. Tak Germáni na nic nečekali a zabrali Římské pohraniční provincii. Dauphin Apeiron dobyl Noricum, ale Římané provedli později úspěšnou ofenzívu a vzali si zpět co jim dřív patřilo. Mezitím o kousek dál Apolos dobyl Pannonii. Nejdřív to vypadalo pro Germánce slibně, ale zdání někdy klame.
Tyto provincii sice neudrželi tak dlouho jak by si představovali, ale dost dlouho nato, aby stačili oslabit majitelé provincii. Ale to už vypršela výpovědný lhůta mezi Germány a Řeky.
Všichni očekávali nelítostnou krvavou válku plnou taktiky a krveprolití, ale jak Řekové, tak i Germáni vyčkávali co podnikne nepřítel. První došla trpělivost Řecku.
Řecká první vlna v čele s ujodurem ovládla provincie Pannonii a Dacii. Když ujoduro viděl, že se Germáni nějak zvlášť nebrání, vydal rozkaz postupovat dál do Germánského vnitrozemí. Tak postupně padala jedna oblast za druhou. Dunaj, Tanrica, Sarmatie a Odra.
Řím vycítil možnost jak si zvětšit říši, a tak vojenskou cestou převzali správu nad Vindelícii a Germánií. A také, když byli v tom, tak Generál dablicek (Vrchní admirál římské flotily) obsadil keltské ostrovy Británii a Hibernii.
Poté co byly Germáni zahnáni do domovské provincie, bylo jasné, kdo je vítěz téhle potupné války. Byl zaznamenán jen jediný pokus o obnovení Germánské slávy a to když se Apeiron s Velitelem Diablem Corrinem vplížili k Odře a zavraždili správce Karambu, který měl informovat Aloise o případné germánské mobilizaci. To však už nestihl.
Když Řecko ovládlo všechny germánské provincie vrhlo se na Kelty. Ti neměli nejmenší šanci vyhrát, ale přesto bojovali tak, jak se na barbary sluší. Když je Řecké síly vytlačili až do Normandie a Belgie, byl nucen Bluetooth kapitulovat. Alois Keltům za to že uznají Řecko jako vítěze a budou uctívat jejich mnohobožství, nechají v klidu žít v Normandii a Belgii.

Zapojující se Afrika

Benda a Leinad VIII vše sledovali z povzdálí nejchudšího kontinentu. Když Kartágo vidělo upadající Řím, na nic nečekal, a vyhlásilo válku Římu. To samé, jen ne Římu, ale Barbarské alianci udělal Egypt. Na neštěstí pro ně, přijeli pozdě a tak aspoň vyhlásili válku Římu, aby nejeli zbytečně.
Kartaginci nechtělo moc riskovat a tak nejdřív dobyli jen Sicílii a Hispánii a čekali co na to Řím.
Římské Impérium bylo oslabené z předchozích potyček s Kelty a Germány, proto jim tyto provincie prozatím nechali. Benda v tom viděl příležitost, jak se obohatit o cenné provincie a dal rozkaz postupně obsadit římské ostrovy ve Středomoří. Ale kámen úrazu byla Řecká říše rozlezlá skoro po celé Evropě. Tudíž se Kartágo zastavilo v Aquitánii, protože si nechtělo nic začínat s o mnoho silnějšími Řeky.
O kousek dál si egyptští dobyvatelé podmanili Noricum a snažili se dobýt Italii, ale neúspěšně.

… Mezitím v hlavní provincii Řeků, Achaie, nejuznávanější Astrolog při pozorování noční oblohy narazil na padající těleso a z hrůzou zjistil, že padá přímo na Evropu a její blízké okolí ...

Kartágo tedy postupovalo dál po moří a jejich cíl byl jasný – podmanit si Hibernii a Británii.
Ale to už nestihli.

Na začátku tohoto věku to s Řeky nevypadalo vůbec dobře, mnoho schopných válečníku a farmářů se odebralo na odpočinek a už se nestarali o politiku a hospodářství. Vrchní konzul ujoduro se rozhodl také skončit a s ním odešla další horda schopných hráčů. Zemi zmítali nepokoje a bezvládné období.

Hned zpočátku chtěli Římané využít naší situace a vyhlásili nám válku. Římský císař Blade obsadil Illyricum, ale dlouho se neradoval, protože následující noc povolal konzul Řeků Alois svoje zálohy a rozprášil nepřátelské vojsko. Blade byl nucen se stáhnout ale Římané měli v záloze obrovskou armádu. Ovšem spojenci nás nenechali no holičkách a vyrukovali s tzv. ,,Trojdohodou´´, která zahrnovala hospodářskou i vojenskou pomoc a týkala se Řeků, Peršanů a Egypťanů. Římská říše pod hrozbou této dohody stáhla své vojska z našeho území.

Hrdinný ujoduru se doslechl o špatném stavu svých bratrů a vrátil se opět do vysoké politiky. Po válce se Řekové vrhli do rozvíjení ekonomiky, byli oproti ostatním národům hodně pozadu,ale díky schopnému vedení a odhodlaní prostých farmářů se během několika měsíců vzpamatovali a začali ekonomicky převyšovat ostatní národy. Během tohoto období jsme ovšem díky špatné domluvě s Peršany opět ztratili Illyricum

Mezitím Egypťané mobilizovali své vojska připravené na útok proti oslabenému Římu.Většina bojovníku jihu se vylodilo v naší domovině, aby se připravili na mohutnou ofenzívu. Vše probíhalo podle plánu, až jednoho krásného večera se zákeřná vojska Říma spojila s podlými Germány a vpadli do Řecka, ujoduro povolal v noci své vojska, avšak přesila nepřátel byla ohromná a proto se musel stáhnout. Tímto přepadem byli Řekové vtaženi do války. Byl to urputný boj, Germáni byli nejkrutější bojovníci tehdy známého světa, avšak Řecká chytrost převýšila Germánskou sílu. Díky obratné strategii se po krutých bojích radovali z vítězství Řečtí hoplité pod vedením Aloise a ujodura. Díky vítězství okupovali Řekové největší počet provincií.

To se ovšem nelíbilo Peršanům, kteří se snažili získat provincie od oslabeného Říma. Za této situace se prokázala schopnost diplomatů z Achaie, kteří takticky koupili dvě Římské provincie a tím nastolili rovnováhu sil v Římsko-Perské válce. Peršané nedokázali zabrat dostatek území a tak se mohli Řekové opět radovat z vítězného věku.

Na závěr bych chtěl ještě poděkovat hráčům, kteří se zasloužili o úspěch národa:

Lesoun, Gon, Terez, Jim, Taeniopus, melkor, skarky

III. věk


Zuří válka mezi Římem a Egyptskou říší. Egypťané již ví, že prohrají. Římané překročili průliv mezi Hispánií a Mauretánií a teď získávají jednu egyptskou provincii za druhou. Legie vojáků se neúprosně blíží k Egyptu.


Kapitola první – Schůze vlády

V hlavním městě Egyptské říše, v Alexandrii, byla mimořádně svolána vláda. Faraón Leinad se hned chopil slova: „Neexistuje věc, která by mě trápila více, než to, co budeme projednávat na této schůzi. Egypt prohrává válku. To už nezměníme – Římané jsou silnější vojensky i ekonomicky. Den ode dne jsou blíže branám tohoto města. Na nás je teď rozhodnout, co budeme my, a tedy i lid Egypta dělat. Máme utéct, nebo bojovat do posledního muže? Máme s vetřelci jednat, nebo se jim vzdát? Tohle dnes musíme vyřešit.“ Odmlčel se a posadil se na svůj trůn z libanonského cedru vykládaného zlatem. Usedli i členové vlády – vezíři Cain, Frozen Hero a Egon.

„Nemyslím, že útěk je to nejlepší řešení“, začal ministr obrany Frozen Hero „Pokud utečeme, doženou nás a nic se nezmění“

„Co tedy navrhuješ? Máme bojovat do posledního muže? Padnout, i když můžeme žít?“, namítnul Cain.

„Žít? To bychom mohli, ano. Ale pouze v područí Říma, jako jeho otroci, nebo přinejlepším sluhové.“

„Neříkám, že bychom se Římu měli vzdát. Můžeme zkusit vyjednávat.“

„Prohráváme válku.“ozval se Egon „Myslíš, že bychom mohli vyjednat mír za příznivých podmínek? Římané chtějí Egyptus s jeho zlatými doly, chtějí Alexandrii s jejími přístavy. Nebudou vyjednávat.“

„Je tu jedna možnost“ řekl zasmušile Faraón, „Já zůstanu zde a budu se snažit vyjednat mír, armáda a větší část lidu ustoupí na Krétu. Tam vybudují poslední baštu Egyptské říše, pokud by vyjednávání selhalo. A pokud mír bude, prostě se vrátíte“

„Zůstanu tady také, nemůžeš jednat sám“ promluvil Cain, „A Frozen Hero s Egonem můžou řídit ústup.“

Leinadovi se viditelně ulevilo: „Jsem rád, že tu nebudu sám. Jsou to temné dny pro naši říši a nejbližší dny budou klíčové. Jako Faraón bych to neměl říkat, ale jsem šťastný, že celé vyjednávání nebude jen na mně“

„Rád se ujmu přípravy ústupu. Zdá se mi to jako nejlepší řešení“ řekl Egon a zvedl se k odchodu. Frozen Hero jen kývl hlavou a odešel.


Kapitola druhá – Přípravy

Po této poradě odešli vezíři Egon a Frozen Hero za velitelem Alexandrijských doků, aby zjistili, jak dlouho bude trvat výstavba loďstva dost velkého na to, aby pojmulo značnou část egyptského lidu. Velitel je nepotěšil, řekl, že se to dá stihnout nejdřív za dva měsíce. Mohli by však ustupovat ve vlnách, pokud by byly tři, první by byla připravena k vyplutí už za rozbřesku příštího dne.

Leinad poslal na Krétu poštovního holuba se zprávou, v níž nařizuje přeměnění tohoto klidného ostrova na pevnost, která bude schopna zajistit jídlo a střechu nad hlavou pro obrovské množství lidí. Vezír Quo Vadis, který Krétu spravoval se ihned dal do práce. Začaly se budovat hlásky, které by měly zpozorovat lodě z velké vzdálenosti. Města na Krétě byla rozšiřována o nové domy, které budou obývány Egypťany z pevniny. Zatím ale ještě zely prázdnotou.

Faraón seděl ve své komnatě. Za dveřmi někdo mluvil. Pak stráž vpustila dovnitř vezíra Caina. „Volal jsi mě, pane“zeptal se.

„Ano, mám špatné zprávy. Ztratili jsme Afriku a Římané právě drtí poslední obranu Cyrenaicy.“

Cain usedl naproti Leinadovi a smutně zkonstatoval: „Takže za chvíli budou v Egyptu. Neubráníme ho, jejich armáda je příliš silná, mí zvědové říkají, že ji vede sám císař LordShadoW.“

„To je zlé, ten nezná slitování. Musíme počítat s tím, že Egyptus bude vypálen, pole a doly si vezmou pro sebe a nám nezůstane nic.“

„A co Peršané? Nenabízejí pomoc?“zeptal se vezír.

„Mají dost starostí s Germány na severu, ale slibují, že na Krétě a Kypru budeme pod jejich ochranou. Teď musíme jenom čekat, až stráže na hranicích pošlou holuba se zprávou, že Římané se chystají vstoupit do Egypta. Až zpráva dorazí, vyšleme první vlnu ustupujících. Ty ještě Řím neohrozí, nebudou o nich vědět. Zbytek už budeme muset propašovat, určitě budeme pod námořní blokádou.“

„Dobře“ řekl Cain, „půjdu se podívat do doků, jak pokračuje příprava lodí“

Faraón pokynul rukou a vezír se zvednul k odchodu.

„Dělejte vy bando špinavců, tohle musí být do večera hotové!“ řval kapitán jedné z lodí na námořníky, kteří nakládali zásoby. Vezír Egon to sledoval z balkónu paláce velitele doků. Ten tam stál s ním.

„Myslíte, že to stihneme?“ zeptal se neklidně ministr

„Musíme, sám jste mi to říkal. Do rána budeme připraveni na vyplutí.“

Egon se zamyslel: „Nejlepší by bylo vyplout ještě za tmy…“

„Tak to je téměř nemožné, pane. Musíme připravit sto lodí a zatím máme hotové jen tři. Děláme co můžeme, pane, věřte mi.“

„Věřím vám, ale pospěšte si, čím dřív tahle vlna vypluje, tím dřív můžou vyplout ty zbývající.“


Kapitola třetí – Špatné zprávy

Ministr informací Cain se rozhodl dojít k dokům po vlastních nohách. Široké alexandrijské ulice byly bezpečné a kvůli těžké době i neobvykle prázdné. A navíc si Cain potřeboval srovnat myšlenky v hlavě. Právě bloumal nad tím, jak budou krýt poslední ustupující lodě, když za sebou uslyšel rychlé kroky a funění. Otočil se a uviděl tlustého velitele stráže Hlavní brány, jak s vykulenýma očima běží přímo k němu.

„Pane ministře, pane ministře!“ volal už z dálky, „Římané útočí, jsou už skoro tady!“

„To není možné, holub s varováním měl doletět aspoň den předem!“

„Nedoletěl! Do města utíkají skupinky vesničanů, jejich domovy jsou vypalovány! Římané tu budou do půlnoci!“

„Okamžitě se mnou půjdeš k Faraónovi! Sdělíš mu podrobnosti a připravíme obranu.“

„Byl jsem zrovna na cestě k němu…“začal kapitán, Cain ho ale přerušil.

„To je teď jedno, pojďme.“

Do Faraónovy komnaty doslova vtrhnul ministr informací s kapitánem Hlavní brány. Leinad překvapeně vzhlédl a uviděl vezíra s naléhavým výrazem ve tváři doprovázeného jakýmsi vojákem, který se teď vrhnul na kolena, jak to přikazovala etiketa.

Cain hned začal mluvit: „Pane, Římané budou o půlnoci u bran města, holub se nejspíš ztratil v písečné bouři!“

Faraón pokynul kapitánovi, ať vstane. „Co ty o tom víš?“ Voják mu řekl o uprchlících.

„Nesmíme marnit čas, pane. Musíme zavolat Frozen Hera, ministr obrany je v této věci nepostradatelný. Kapitáne, jdi do kasáren a zmobilizuj vojsko. Má pečeť ti k tomu postačí. Caine, ty vyslechneš uprchlíky a sdělíš mi, jak velké je římské vojsko. Také někoho pošli do doků ať zjistí, jak jsou na tom lodě. A vyřiď Egonovi, co se děje.“

Oba odešli splnit rozkazy. Leinad zavolal posla, ať pošle holuba na Krétu.

Stmívalo se. Hradby Alexandrie se tyčily nad plání, která se rozkládala kolem nich. Oddíly vojáků pochodovaly od věži ke věži, celé opevnění se ježilo kopími a luky. Každý z důstojníků věděl, že nadcházející bitva je prohraná, a přesto všichni do jednoho ujišťovali svá mužstva o vítězství. Frozen Hero odešel řídit obranu přímo na hradby, Egon zůstal v docích, kde teď bylo slyšet mnohem více křiku a rámusu. Jakmile dorazila zpráva o tom, že lodě musí vyplout dříve, než město padne, byli do doků povoláni všichni otroci z města. Cain a Leinad byli v paláci a plánovali, co dál.


Kapitola čtvrtá – Obléhání Alexandrie

Vojákům na hradbách drkotaly zuby strachem a zimou. Ohřívali se u ohňů, které plápolaly na věžích. Na obzoru se najednou objevil jezdec. Lučištníci napnuli luky a zamířili. Když přijel blíž, ukázalo se, že to je římský posel. Vojáci na něj přestali mířit a on sesedl z koně.

„Chci mluvit s vaším velitelem!“ zakřičel na vojáky.

Na jedné z věží Hlavní brány se objevila postava ve zlatém brnění. „Já jsem Frozen Hero, velitel egyptské armády.“

„Mluvím jménem římského císaře Lorda ShadoWa. Římská říše požaduje, abyste okamžitě složili zbraně a bezpodmínečně kapitulovali. Pokud tak učiníte, nic se vám nestane. Pokud ne, město bude srovnáno se zemí a každý jeho občan bude odsouzen k doživotnímu otroctví. Váš Faraón bude zajat a převezen do Říma.“

Frozen Hero zavrtěl hlavou a s úsměvem řekl: „Mluvím jménem egyptského Faraóna Leinada. Naše město se nevzdá za takovýchto podmínek. Faraón je ochoten jednat o míru, ale vojsko zbraně nesloží.“

„Jak myslíte.“ zavolal posel a vyskočil na koně „Okusíte moc našich legií!“

Když odjel, poslal Frozen Hero posla do doků, aby zjistil, jak dlouho musí město udržet. Odpověď došla brzo – první vlna může vyplout za svítání. Teď byla půlnoc.

Mezitím v paláci Leinad s Cainem plánovali jejich postup při vyjednávání. Shodli se na tom, že jakmile první vlna ustupujících opustí přístav, město se vzdá Římanům. Protože se vzdají dobrovolně, neměli by legie srovnat město se zemí. Leinad počítal s tím, že budou vyjednávat přímo s Lordem ShadoWem.

Frozen Hero neklidně přešlapoval. Římané už tu měli být, ale stále se neobjevovali. Každou minutou se zmenšovala morálka jeho mužů. A najednou se na obzoru ukázala oranžová světélka pochodní. Čím blíže byla, tím se římské vojsko zdálo být větší. Až se konečně zastavilo. Před hradbami Alexandrie stály tři legie římských vojáků. Jejich brnění se lesklo v mihotavém světle ohňů. Za formacemi vojáků šly rozpoznat přesunující se onagery a balisty – římské obléhací stroje. Ovšem největší dojem dělalo pět obrovských dobývacích věží. Teď si i řadoví vojáci uvědomili, že bitvu prohrají. Hradby zašuměly údivem a zároveň strachem. Pak začal útok. Skupiny legionářů vyrazili proti hradbám ve formaci „želva“, která je takřka nezranitelná šípy. Za nimi se k hradbám hlemýždím tempem sunuly věže. Frozen Hero se otřásl. Do svítání zbývaly asi dvě hodiny.

Třikrát zadul roh. To bylo znamení pro egyptské obránce. Začali vrhat kameny a nádoby plné hořící smůly přímo na legionáře. Způsobili sice značné ztráty, ale legie postupovaly v nezměněném tempu. Ohromující morálka. Onagery a balisty zahájily palbu. Kameny dopadaly na hradby, ale ty zatím odolávaly. Na jejich výstavbu bylo před lety vynaloženo ohromující množství prostředků, a to jak lidských, tak materiálních. Teď se tato investice vyplatila. Přiblížila se jedna z pěti obrovských věží.Její můstek se zaháknul o hradby a z nitra věže začali vybíhat těžkooděnci. Naštěstí se objevovali vždy po dvou, takže je množství egyptských kopiníků mohlo zadržet. Další Římané, nejspíše otroci, protože neměli žádné brnění, nosili k obranným zdím dlouhé žebříky. Na to čekali vojáci pod hradbami, kteří je vztyčili a okamžitě začali šplhat nahoru. Ač se obránci snažili jak mohli, všechny shodit nedokázali. Na hradbách bylo čím dál více Římanů. A to teprve dorazily tři věže z pěti. Čtvrtá byla zničena dobře vrženým kamenem z egyptského katapultu na jedné z věží, ale to nemohlo zvrátit průběh bitvy. Římané jednoznačně vítězili. Vyšlo slunce.

Frozen Hero se podíval směrem k moři a spatřil bílé plachty vzdalujících se lodí. Takže to dokázali! Jeho rozkazy byly jasné. Jakmile lodě opustí přístav, obrana hlavního města se vzdá. Tak se i stalo. Roh zadul dvakrát a Egypťané odhodili zbraně. Na všech věžích zavlála bílá vlajka.


Kapitola pátá – Vyjednávání

Po tom, co obránci hlavního města složili zbraně, začalo římské vojsko stavět rozsáhlé tábořiště. Spíše to tedy připomínalo pevnost.Všichni egyptští vojáci byli posláni do městského vězení a důstojníci měli zákaz vycházení. Totéž platilo pro vládu, ale ani ten nejoddanější strážce neodolal měšci plnému egyptského zlata, takže práce v docích mohly víceméně nerušeně pokračovat dál. První vlna ustupujících odjela na přepravních lodích, které už byly zakotveny v Alexandrii, pro další se už musely upravovat nákladní a rybářská plavidla. Práce tedy postupovaly pomaleji a jen jednou za čas mohla s rybáři vyplout jedna loď navíc, která se už neměla v úmyslu vrátit.

Frozen Hero, Cain a Leinad nyní naslouchali řeči římského císaře. Egon s nimi nebyl, odjel na Krétu s první vlnou, aby se ujal velení nad uprchlíky.

„Způsobili jste nám značné ztráty.“ začal Lord ShadoW „Čekáte snad, že to přejdeme bez povšimnutí?“

„Nečekáme žádné velké ústupky, chceme jen kontrolu nad Alexandrií.“ odpověděl Leinad.

Lord ShadoW jen zavrtěl hlavou a řekl: „O tom by se dalo uvažovat nejdříve za několik měsíců, musíme nejdřív odsoudit všechny válečné zločince…“ a podíval se směrem na Frozen Hera „Nemůžete také počítat s tím, že byste vládli vy. Jste naši nepřátelé, a to, že jste se nám vzdali na tom nic nemění. Správa města zůstane v římských rukou do konce roku. Do té doby zůstanete v paláci. A málem bych zapomněl, město je ode dneška pod námořní blokádou.“ Císař se zasmál a s vlajícím pláštěm vyšel z místnosti. Za ním odešla i půlka jeho osobní stráže, zbylí vojáci budou členy vlády sledovat na každém kroku.

Cain se ohlédl a potichu řekl: „Námořní blokádou už žádné lodě nepropašujeme. Jedno řešení tu ale je. Odvoláme lodě bránící Krétu. Tím jí sice zbavíme jediné obrany, ale Římané teď na ni stejně útočit nebudou, mají dost starostí s Persií. Prorazí blokádu a odvezou nás, vojáky a poslední vlnu uprchlíků na Krétu.“ Leinad souhlasil s jeho návrhem.

Cain tedy řekl: „Ještě dnes v noci pošlu na Krétu holuba se zprávou, že má celá flotila vyplout k Alexandrii a prorazit blokádu. Jakmile dostanu čas příjezdu, začneme s přípravami na osvobození vězňů.“

A tak se i stalo. Holub byl tajně poslán a Cain zachmuřeně odešel do svého paláce, následován dvěma římskými vojáky.

Někdy v této době dorazili ustupující Egypťané na Krétu. Egona osobně uvítal Quo Vadis: „Vítám tě na Krétě, ministře. Omlouvám se, ale nestačili jsme připravit ubytování pro všechny uprchlíky. Neměli jsme dost času…“

„Toho jsem si vědom a nijak tě z toho neobviňuji, útok na Alexandrii přišel úplně nečekaně. Teď bude stačit i stanový tábor, víc se udělat nedá.“

„Můžu zajistit dostatek vody, ale s jídlem to bude špatné.“ informoval Quo Vadis vezíra o situaci „S Řeky obchodovat nemůžeme, mají dost svých problémů a Germáni nebo Římané samozřejmě nepřipadají v úvahu. Takže jedinou nadějí jsou Peršané, kteří ovšem zase nemůžou uvolnit takové množství materiálu, které by stačilo pro tak obrovské množství lidí, jaké je teď tady.“

„Hmm, v nejbližší době to nebude problém, přivezli jsme z Egypta dost velké množství zásob, ale ty nevydrží věčně. Až vybudujeme tábor, kde budou moct mí lidé spát, rádi pomůžou s výrobou jídla. Do té doby ovšem musíme vydržet. Doveď mě prosím na místo, kde se můžeme usadit.“

Na Alexandrii svítil měsíc. Občané a vojáci oddaní Egyptu stáli spolu s vezíry a Faraónem na molu v opuštěném doku. Původně mělo k osvobození vězňů a zabezpečení přístavu posloužit povstání egyptských důstojníků, ale Faraón nakonec usoudil, že podplacení stráží poslouží stejně dobře, ne-li lépe. Krétská flotila by měla každou chvíli přijet. Všichni napjatě vyhlíželi plachty lodí. Až konečně přijeli. Římská námořní blokáda byla slabá, nikdo nepočítal, že někde ještě může být tak velké loďstvo. Egyptská plavidla obklopila lodě, které blokovaly přístav. Jednu po druhé je potopila. Uprchlíci se nalodili a z dálky se smíchem sledovali, jak do přístavu zmateně vbíhají stráže, vytahují římské námořníky z vody a ukazují si na ně. Leinad a ministři ovšem klidní nebyli. Věděli, že Římané je teď budou pronásledovat.


Kapitola šestá – Plavba

Lodě se kolébaly na vlnách. Egypťané si kryli oči před ostrým světlem ranního slunce, které se navíc ještě odráželo od vodní hladiny. Pluli už téměř dvanáct hodin. Byli teď na širém moři.

„Za jak dlouho dorazíme na Krétu?“ zeptal se Faraón kapitána vlajkové lodi.

„Pokud bude takové počasí, tak za tři dny, pane. Ale myslím si, že přijde bouře. Ta by nás mohla zdržet. Ale s jistotou můžu říct, že do pěti dnů už budou lodě zakotvené v krétském přístavu.“ Mořský vlk se zamračil a odešel za svými povinnostmi.

Bouře. To slovo se Leinadovi honilo hlavou. Znal kapitána dobře, kdysi to byl velitel alexandrijského přístavu. Ten nikdy nevyslovil obavu bez vážného důvodu. Brzy se za nimi pustí římské lodě a ještě k tomu přijde bouře. Mají se na co těšit.

Další den uběhl v klidu, moře bylo však až příliš tiché. Námořníci znepokojeně ukazovali na východ. V noci se ukázalo, že jejich strach byl oprávněný. Zvedl se vítr, který pak přešel ve vichřici. Do lodí narážely vlny a posádky urychleně vytahovaly plachty. Zbytek flotily zmizel Leinadovi z očí. Hustě pršelo. Zablesklo se a pak zaburácel hrom. To bylo pro některé Egypťany příliš. Propadli panice a zmateně pobíhali po palubě. Vojáci dostali rozkaz uklidnit je, ale oni sami na tom nebyli o moc lépe. Lodě přetékaly vodou z vln a deště. Hladinu opět ozářil blesk. Vpravo od vlajkové lodi se zvedala vlna tak velká, že převyšovala stěžeň. Teď už na lodi panoval absolutní chaos. Rozkazy kapitána a lodních důstojníků nikdo nevnímal. Obrovská masa vody se přehnala přímo přes palubu. Část posádky smetla do moře, ti, co se udrželi mohli spatřit, jak se tři další plavidla potápějí. Leinad už ztratil naději, zavřel oči a čekal na další vlnu. Ta ale nepřišla. Bouře pomalu utichala.

Smršť přežilo patnáct z dvaceti lodí. Kapitán zahynul, oba ministři přežili. Námořníci hledali trosečníky a ostatní pomáhali s opravami. V tom se ozval hlas hlídky: „Římané! Římané jsou za námi!“ Všechen hluk najednou utichl. Egypťané se dívali směrem, který ukazoval hlídkující voják. Na obzoru šly vidět čtvercové plachty. To mohli být jedině římské lodě, které je objevily. Leinad s kapitánem původně plánovali, že se s pronásledovateli střetnou v boji, ale kvůli včerejší bouři by to teď byla sebevražda. Bylo rychle rozhodnuto, že poplují na Krétu nejrychleji, jak budou moci. Tam budou totiž kryti perskými loďmi. Snad dorazí dříve, než je Římané dostihnou.

Plachty byly napnuty k prasknutí, vanul příznivý vítr. A přesto je římské trirémy doháněly.

„Neutečeme jim. Naše lodě jsou poškozené a navíc je nás méně, takže se jim ani neubráníme“ konstatoval smutně Frozen Hero.

Leinad pokýval hlavou, ale pak řekl: „Pořád je tu šance, že nás potká perská hlídka. S její pomocí už bychom je zahnali.“

„Peršané mohou být na míle daleko. Nesmíme na ně příliš spoléhat“ oponoval ministr obrany.

„Bohužel už jsou to jediné, na co se v tuto chvíli spoléhat dá“ ozval se Cain „Buď s jejich pomocí zaženeme Římany, nebo bez nich padneme do zajetí.“

Římané už byli na dohled. Cainovi se téměř zdálo, že vidí vojáky na palubách. A za chvíli už je skutečně rozeznal. Dvacet římských trirém se neúprosně blížilo k zádím egyptských lodí. Ty byly sice silnější, ale bylo jich méně. Už nemělo smysl utíkat. Leinad dal rozkaz k otočení lodí. Římané nemohli kvůli veslům plout v těsné formaci a Faraón toho chtěl využít. Lodě krétské flotily měly vjet mezi plavidla nepřátel a zpřerážet jim vesla. Takto zpomalené by pak trirémy byly snadnějším cílem. Egypťané se chystali na riskantní manévr. Římané by je totiž mohli zahákovat a jejich pěchota by převzala loď. Pak vyrazili. Posádky trirém čekaly boj na dálku, takže nestačily zareagovat. Většině egyptských lodí se podařilo zničit alespoň část vesel a projet za Římany. Na druhé straně spatřil Leinad záchranu. Velice rychle se blížící modré plachty perských plavidel. Pocítil obrovskou úlevu. Nebezpečí je za nimi. Teď už je spatřili i Římané. Dali se na ústup. Nebo spíše zběsilý úprk. Bez vesel byly ale trirémy zoufale pomalé. Neměly proti perským a egyptským lodím šanci. Brzy byli pochytáni i poslední nepřátelští vojáci. Cesta na Krétu byla volná.